Národopisné muzeum a muzejní exponáty – historie muzeí, interiéry a expozice bydlení, lidové stavby
Historii muzeí v přírodě předcházejí muzejní expozice předmětů pocházejích ze sbírek národopisných muzeí a reprezentující hmotnou i duchovní stránku lidové kultury.
Roku 1956 dochází v Ženevě na valném shromáždění Mezinárodní rady muzeí (ICOM) při UNESCO k rozhodnutí o podpoře výstavby muzeí v přírodě, dosud muzejními institucemi poněkud opomíjenými. Na uvedeném shromáždění se diskutuje především o dvou teoretických přístupech, z nichž první zastávali pracovníci památkové péče a druhý pracovníci etnografických muzeí.
Národopisné muzeum – Nordiska Museet
Zakladatelem prvního samostatného národopisného muzea byl vlastivědný pracovník Artur Hazelius, původně učitel švédského jazyka a literatury. Jeho zásluhou vzniklo ve Stockholmu v letech 1872-1873 Nordiska Museet, zaměřené na lidovou architekturu celé Skandinávie (lit. 003: J.Štika – J. Langer, str. 7/upraveno).
Prezentace muzejních exponátů – interiér a bydlení
Právě jemu přikládáme prvenství v prosazování nového způsobu prezentace lidové architektury, neboť usiloval o vystavení věcí v jejich původních funkčních a prostorových vazbách. Hazelius vystavuje lidový interiér v Paříži a ve svém Nordickém muzeu předvádí expozici bydlení Laponců (lit. 003: J.Štika – J. Langer, str. 9/upraveno).
Prezentace části staveb v muzeu
Od kopií části staveb umístěných ponejprv v muzeujní budově zbývá už jen jediný krok k muzeu v přírodě. Hazelius prý tímto směrem vykročil už v roce 1885. Trvalo však ještě šest let, než bylo dne 11.října 1891 otevřeno první muzeum v přírodě na světě.
Muzeum v přírodě – Skansen ve Stockholmu
Stalo se tak ve Stockholmu, v jeho výletní části Djurgarden, v prostoru bývalé královské obory, na návrší zvaném Skansen, což česky znamená hradby. Názvu skansen se po čase začalo v některých zemích střední a východní Evropy užívat jako synonyma muzea v přírodě (lit. 003: J.Štika – J. Langer, str. 9/upraveno).
Text převzat s výjimkou prvního odstavce z publikace Československá muzea v přírodě © Jaroslav Štika, Jiří Langer
Památkáři a ochrana lidových staveb in situ
Pro pracovníky památkové péče jsou lidové stavby především hmotným dokladem uměleckých schopností a technických dovedností našich předků i nedílnou složkou sídelní struktury předmětného území.
Prosazují proto co nejdelší zachování staveb na původním místě (in situ) a s jejich převezením do muzea v přírodě souhlasí až tehdy, kdy není možná jejich záchrana na místě vzniků. Skanzeny proto mají mít především záchrannou funkci. (lit. 003: J.Štika – J. Langer, str.13/změněn slovosled, upraveno).
Muzejníci a stavby jako „sbírkové předměty“
Druhý směr zastávali etnografové, zejména ti pracující v muzeu. Lidový dům a lidové stavitelství chápali jako jednu složku lidové kultury, z hlediska muzejního jako sbírkový předmět (lit. 003: J.Štika – J. Langer, str.13/změněn slovosled, kráceno).
Deklarace o muzeích v přírodě
Deklarace o muzeích v přírodě z roku 1957, která je výsledkem této diskuse, moudře a prozíravě usměrnila tendence v této oblasti. Stanovila, co patří a nepatří do muzea v přírodě, vyslovil se k tak zvanému oživování muzea i k otázce kopií a rekonstrukcí, odsoudila komerčnost i kýč (lit. 003: J.Štika – J. Langer, str.13).
Rozšíření muzeí v přírodě – severní a jižní Evropa
Není náhodou, že směrem na sever muzeí v přírodě výrazně přibývá a že na jihu Evropy jich téměř není. Jakoby existoval jakási nepřímá úměra: čím řidší osídlení, tím hustější síť skansenů. Vždyť ve Skandinávii jich dnes napočteme na 1700 a na ostatní Evropu jich zbývá jen 300 muzeí v přírodě.
Vysvětlení je prosté: na jihu se stavělo především z kamení a hlíny a takové stavby se – na rozdíl od dřevěných staveb evropského severu – těžko přenášejí. Navíc se uchovaly až do našeho věku v dobrém stavu a často se mění v památkové objekty chráněné na místě nebo v celé rezervace.
Ekomuzea – ochrana staveb, krajiny i hospodaření
Právě v tomto prostředí vzniká nový perspektivní typ muzeí v přírodě, tzv. ekomuzea. Tato muzea ochraňují původní krajinu včetně původních obydlí, která taktéž zůstávají v původní tradiční podobě, a jejich obyvatelé vykonávají obvyklé tradiční práce (lit. 003: J.Štika – J. Langer, str.16).
