Dědické právo je právní předpis upravující dědění majektu

Souhrn právních předpisů, které upravují dědění, tj. přechod práv a povinností zemřelého občana na dědice. V dějinném vývoji se dědické právo měnilo a různilo podle dob, míst a společenských tříd. Nejednotné dědické právo poddaných, které bylo vydáno libovolnému výkladu a praxi vrchnosti, začalo se sjednocovat a upravovat ve prospěch poddaných teprve zásahem osvícenského absolutistického státu od 2. poloviny 18. století.

Důležitou změnu a unifikaci přinesl patent Josefa II. z roku 1787, který pro české země stanovil, že po smrti hospodáře má statek převzít nejstarší syn. Říšský zákon z roku 1868 vyhlásil neplatnost všech ustanovení o dědické posloupnosti. Rolníci a jejich pozemkový majetek byli po stránce dědického práva zrovnoprávněni s ostatními sociálními vrstvami ve státě, každý vlastník měl právo svobodně zacházet se svým majetkem a jeho částmi bez zvláštního úředního povolení.

Odlišný vývoj dědického práva probíhal na Slovensku, kde (jako jinde v Uhrách) byla ve smyslu obyčejového práva a později i kodifikovaného práva zakotvena reálná dělba nemovitého majetku mezi mužské i ženské potomky, což se odrazilo i v rezidenčních a stavebních poměrech odlišných od poměrů v českých zemích. S dědickými poměry souvisí vznik dvojdomů, dlouhých domů a společných dvorů (lit. 016: V. Frolec, str. 31).

Literatura a odkazy k tématu:

FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). SNTL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.