Chalupy a domky na vesnici – územní a stavební rozvoj návesní a údolní vesnice

K rozvoji vesnice spočívajícímu ve výstavbě chalupy a domku docházelo v důsledku sociálního členění i zvyšování počtu obyvatel v období prosperity. Kromě územního rozvoje spočívajícího v zastavování nových ploch mimo historická jádra se jednalo rovněž o rozvoj probíhající uvnitř historických jader původem zpravidla středověkých vesnic.

Rozvoj vesnice, chalupy a domky
Sídelní rozvoj vesnice souvisel s rostoucím počtem obyvatel i postupným osamostatňováním mladší generace. Kromě dělení usedlostí dochází k výstavbě výměnků a rovněž samostatných chalup a domků. Ty jsou stavěny uprostřed návsi, jak dokládá obec Lipnice (okres Plzeň – jih) nebo Veliš (Benešov) nebo v údolní nivě, jak dokládá Dlouhomilov (Šumperk). Kromě těchto vnitřních rezerv jsou stavěny i na okraji, jak lze vidět na příkladu obce Prušánky (Hodonín). Mapy © ČÚZK, foto © MaČe, NPÚ.

Dědické právo a číslování domů

Hlavní příčinou zahušťování venkovské zástavby uvnitř historicky zastavěného území bylo dělení velkých usedlostí podle dědického práva, přičemž s tímto souvisí i zajištění dalších potomků. V souvislosti s tímto právním pořádkem, zpočátku zvykovým a nepsaným, se staví nové chalupy, domky i výměnky. Posledně jmenované výměnky, nabývající často formu výměnkářské chalupy, mohly přitom být nedílnou součástí areálu usedlosti nebo stát v její blízkosti.

V prvním případě se zpravidla jednalo o polohu naproti většímu a lepšímu domu též usedlosti přes prostor společného hospodářského dvora. Ostatní chalupy a domku jsou oproti tomu zpravidla situovány do menší či větší míry samostatně, třebaže vazba na rodnou usedlost může být v řadě případů doložitelná nebo dokonce zřejmá až do dnešní doby.

Důležité údaje o tomto vztahu a celkovém územním a stavebním rozvoji vesnického sídla v uplynulých staletí nesou popisná čísla. Ta umožňují při zachování staré číselné řady určit, zda k oddělení došlo již před prvním číslováním domů roku 1771 nebo později. Uvedená skutečnost může být přitom komplikována nejen pozdějším přečíslování, ale rovněž skutečností, že v některých případech byla stavba chalupy přiřazena pod číslo rodné usedlosti, zatímco v jiných dostala číslo popisné samostatné. [1]

Možnosti sídelního rozvoje, ať již v tehdy zastavěném území nebo za jeho hranicemi, byly určovány řadou sociálních i dalších faktorů. K těmto náležela zejména pozemková držba, ale rovněž typ sídel vyznačujících se nejrůznějším půdorysným uspořádáním. Obecně lze konstatovat, že k rozvoji docházelo přednostně v plochách méně vhodných a dosud neobhospodařovaných, zpravidla však ve vazbě na místní cestní síť.

Stavební a územní rozvoj návesních vesnic

Velké zemědělské usedlosti movitějších sedláků charakterizované rozměrnými hospodářskými objekty i značnou rozlohou půdy zaujímají nejvýhodnější postavení jak z hlediska stavebních podmínek (velikost, tvar a oslunění pozemku, základové poměry atd.) tak snadné dostupnosti obhospodařovaných ploch a kvality půdy. Platí to však rovněž ve vztahu k veřejnému prostranství, jehož prostor usedlosti vymezovaly od založení obce nebo pozdějších změn v území. Do veřejného prostoru jsou orientována zejména štítová a posléze okapová průčelí domů, opatřovaná náročnou výzdobou.

Chalupy a domky vedle nebo před usedlostí

Obydlí chalupníků a domkářů s menší rozlohou polí nebo v případě druhém jen se zahradou se od rodné usedlosti oddělují postupně. Důvodem přitom bylo zejména společenské a ekonomické osamostatňování jednotlivých členů rodiny a to i za cenu dělení rodového majetku a bydlení v objektech menších rozměrů.

K hospodářskému a zejména stavebnímu oddělení přitom dochází až v souvislosti s výstavbou samostatných chalup nebo domků. Důsledkem je větší intenzita zastavění v blízkosti samotných usedlostí, a to převážně v prostoru mezi jednotlivými usedlostmi nebo před nimi. Byly to přitom právě půdorysné a výškové rozměry, případně též méně náročná výzdoba, kterými se chalupy a domky lišily od domů usedlostí. Samotné architektonické formy staveb sloužících bydlení však zůstávaly velmi podobné.

V případě zástavby před usedlostmi, tj. v prostoru do té doby nezastavěné návsi, se již často jednalo o pozemek obecní. Totéž mohlo platit i v případě některých dalších pozemků na katastru obce, zejména obecních pastvin. Výstavba na obecní půdě často představovala vhodnější řešení než zastavování zahrad za průjezdnými stodolami usedlostí nebo zastavování přímo či nepřímo na zahrady navazujícího záhumenního prostoru s polnostmi. K zastavění návsi přitom často docházelo i za cenu ztráty volného a přehledného prostranství, rozděleného do nepravidelných prostorů podstatně menší velikosti. V některých případech může být i dříve rozlehlý a geometricky pravidelný půdorys návsi patrný mnohem lépe na mapě než v terénu na místě samotném.

Chalupy a domky na okraji vesnice

Ke stavebnímu a zároveň územnímu rozvoji formou chalupnické a domkářské zástavby docházelo rovněž na okrajích vesnice. Zastavovány přitom byly pozemky podél zpevněných cest, které směřovaly do středu návesní obce. Kromě existence samotné přístupové komunikace bylo důvodem i často chybějící rozměření polností v „rohových“ částech půdorysu obce. Polní pásy bylo mnohem jednodušší a provozně vhodnější vytyčit přímo za usedlostmi než jinde. S ohledem na lokace vesnic se zároveň mohlo jednat o části méně výhodné pro obhospodařování i z jiného důvodu, např. orientace nebo svažitosti terénu či bonity půdy.

V některých případech mohla výstavba chalup na okraji vesnice, případě mimo vesnici, souviset s existencí panského dvora a provozováním velkostatku. Panské dvory přitom mohly být situovány nejen uprostřed obhospodařované půdy, ale rovněž přímo ve vesnici. Po zavedení železniční dopravy dochází k rozvoji zástavby rovněž podél cesty k vlakovému nádraží, která se stává novou rozvojovou osou sídla.

V závislosti na velikosti nezastavěných ploch a členitosti terénu docházelo k výstavbě nových chalup a domků samostatně nebo ve skupinách, od neorganizovaného shlukového po organizované jednořadé či dvouřadé uspořádání. V některých případech zde mohlo dojít k formování dalšího návesního prostranství, byť podstatně menších rozměrů než v případě prostranství vymezeného usedlostmi. V případě řadového uspořádání plnila funkci veřejného prostranství z jedné nebo obou stran obestavěná ulice, pravidla vedoucí do nejstaršího jádra obce.

Stavební a územní rozvoj údolních vesnic

V případě stavebního a územního rozvoje údolních vesnic platí obdobné principy jako v případě vesnic návesního charakteru. Situování chalup a domků je však rozdílné v důsledku jiných přírodních podmínek, zejména členitosti terénu. Převažuje přitom využívání vnitřních rezerv s ohledem na protáhlý charakter zastavěného území. S ohledem na časté zakládání těchto půdorysných typů vesnic v podhorských a horských oblastech jsou zde chalupy a domky zpravidla zastoupeny ještě početněji než v oblastech nížinných.

Důvodem je zejména vysoký podíl řemeslné výroby v poměru k tradiční zemědělské výrobě, které se v méně úrodných oblastech s drsnějším klimatem daří hůře a vyžaduje větší výměry orné půdy. Kromě provozování živností běžných i jinde zde nabývají na významu domácká řemesla charakteristická pro daný region, ať již se jednalo o plátenictví nebo sklářství.

V průběhu 19. století a prosperity bylo běžné, že celkový počet chalup a domků převyšoval počet usedlostí odpovídajících době středověkého založení vesnice. S těmito řemesly souvisel pozdější průmyslový rozvoj textilní a sklářské výroby v daném regionu, které následně ovlivnil i tato řemesla. V období prosperujícího 19. století

Do 19. až 20. století se proto mnohé z těchto vesnic dostaly do stavu, v němž počet mladších menších staveb v jejich vnitřním údolním prostoru

Chalupy a domky v údolní nivě

Velké a původem staré zemědělské usedlosti jsou situovány na terase se snadnou dostupností obhospodařovaných polností. Poloha je přitom výhodná i z hlediska ochrany před záplavami, vhodných základových poměrů i oslunění.

Kromě možného zastavění prostoru mezi usedlostmi (či přímo vedle usedlosti v případě výměnkářských chalup) ve směru údolí je daleko častější, že mladší a měřítkem drobnější chalupy a domky zastavují údolní nivu. Jedná se o níže situovaný prostor mezi usedlostmi ve směru kolmém na meandrující vodní tok, v důsledku kterého byl po dlouhou dobu podmáčený, pravidelně zaplavovaný a zarostlý. Později je niva kultivována napřimováním koryta vodního toku, znamenajícím rychlejší odvod vody, nebo svedením pod úroveň terénu. Souběžně s potokem dochází k budování zpevněné komunikace, podél které jsou povětšinou okapově řazeny nové chalupy s malými zahradami.

Umístění chalupy nebo domku na okraj údolní vesnice nebylo příliš časté s ohledem na značnou délku těchto vesnic, navíc by znamenalo úplnou ztrátu vazby na rodnou usedlost.

Chalupy a domky nebyly stavěny ani za usedlostmi, které stojí nejvýše a mohou se uplatňovat na horizontu při pohledech z okolní zemědělské krajiny na obec. Obdobného charakteru rozvoje mohou nabývat i další typy sídel, s drobnější zástavbou situovanou např. mezi skalami apod.

Autor textu a fotodokumentace k Chalupy a domky na vesnici – územní a sídelní rozvoj © Martin Čerňanský

Text vznikl doplněním a úpravou přednášky:

ČERŇANSKÝ, Martin. Vliv zemědělství na utváření venkovského prostředí, sídel a staveb [přednáška], Praha: 2010

Poznámky a citace k příspěvku:

[1] ŠKABRADA, Jiří. Lidové stavby: architektura českého venkova. Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-082-5.

FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). SNTL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.

Literatura a odkazy k tématu:

Typy vesnických sídel v Čechách (1935)
Typy venkovského osídlení na Moravě (1946)
Základní problematika urbanistické struktury .. (1955)
Zaniklé středověké osady a jejich plužiny .. (1983)
Encyklopedie. Lidová architektura (1983)
Lidová architektura (1996)
Lidové stavby. Architektura českého venkova (1999)

Ústřední archiv zeměměřictví a katastru

Přejít nahoru