Komíny a dymníky, komínové hlavice a stříšky

Komíny, resp. komínová tělesa, jsou stavební konstrukce určená k odvádění kouře se škodlivými zplodinami z interiéru domu do otevřeného prostranství. Předchůdcem tahového komína byl tzv. dymník, ve spodní části otevřený nad ohništěm.

Obsah :

Dymník

Dymník je otvor nebo zařízení k odvádění kouře. Nejstarší doloženou formou na našem území je dymník zavěšený na stropním trámu, zachycující a odvádějící kouř z topeniště na půdu, odkud postupoval střešními otvory ven (v Čechách dokládá J. Butzbach již v 15. století, ještě v 19. století rozšířený na Chodsku, Chebsku, v Polabí).

Dymník zasahující jen po jizbový nebo síňový strop měl jednoduchou dřevěnou konstrukci kónického tvaru, která byla vypletena proutím a omazána vrstvou hlíny, nebo byl zhotoven z prken.

Kouř odcházel z dymníku do podstřeší, kde byla u stropního otvoru vybudována jednoduchá pícka zachycující žár a jiskry. Dymníky tohoto druhu, známé z pozdního středověku ve většině evropských zemí, se vyskytovaly na našem území (hlavně v karpatské oblasti) ojediněle ještě v 1. polovině 20. století.

Jednoduché dymníky se postupně zvedaly do podstřešní části a posléze i do nadstřešního prostoru. V důsledku stavebních a protipožárních nařízení byly postupně nahrazovány zděnými komíny, které mají na rozdíl od dymníků umělý tah a zpravidla sahají až k zemi, resp. podlaze.

Místní názvy pro dymník jsou koch a kozub (V. Frolec, str. 54/změněn slovosled).

Kozub (nářečně, východní Morava)

1. Dymník nad otevřeným ohništěm, který je zpravidla zhotoven z proutí nebo z prken a omazán hlínou z protipožárních důvodů.

2. Kabřinec (V. Frolec, str. 100).

Komínek (nářečně, Chodsko, východní Morava, Slezsko)

1. Krbeček

2. Kónický dymník zavěšený u stropu, který měl u ústí záklopku opatřenou dvěma provazci, jimiž se záklopka mohla ze světnice otvírat nebo zavírat. (V. Frolec, str. 94/kráceno o třetí heslo ze Slovenska).

Lapač kouře

Viz dymník (V. Frolec, str. 112).

Plašťák / nářečně, jihovýchodní Morava

Zděný trychtýřovitý „komín“ nad černou kuchyní (V. Frolec, str. 162/doplněny uvozovky).

Sopouch

1. Dymník nad otevřeným ohništěm (Čechy, Morava);

2. Kouřový otvor nebo trouba ve stěně mezi světnicí a síní (v prostoru nad ústím pece), jimiž odchází kouř z pece a kamen do komína;

4. Větrací otvor ve chlévě (střední Morava) (V. Frolec, str. 205)

Sopouch se vyskytuje se v různých nářečních obměnách („ capuch “ – Chodsko, „ capouch “ – jižní Čechy, západní Morava, „ sopuch “ – jihovýchodní Morava, „ valach “ – Příbramsko a Plzeňsko apod.); na západní Moravě též „ tahoun “, na Příbramsku a Plzeňsku „valach“ (V. Frolec, str. 205/vynechán třetí bod vztahující se již k oblasti Slovenska, str. 240)

Závěsný krb

Prkenný dymník jehlancovitého tvaru se širokou obrubou dole, omazaný vrstvou hlíny, upevněný u stropu v blízkosti topeniště. Byl opatřen miskovitým roštem pro březové a bukové třísky, zavěšeným na řetízku. Pod závěsným krbem byla nádoba s vodou, do níž padaly ohořelé zbytky loučí. V blízkosti závěsného krbu se sedávalo při přástkách a jiných činnostech. O závěsném krbu se zmiňuje Johann Butzbach již v 15. století, ještě v 19. století doložen např. na Chodsku, v Polabí, na Chebsku, na Jičínsku. Viz. krbeček (V. Frolec, str. 263-264).

Dymníková stříška

Dymníkové stříšky byly budovány nad staršími dřevohliněnými dymníky a měly z hlediska ochrany průduchu odvádějícího kouřové spaliny ještě větší význam než komínové hlavice u pozdějších zděných tahových komínů. Dymníkový průduch byl totiž vymazán hliněnou mazaninou, snadno „odplavitelnou“ zatékáním dešťové vody nebo tajícího sněhu, které měla omezit právě stříška. Zpravidla se jednalo o jednoduchou dřevěnou konstrukci sedlového nebo pultového tvaru, případně byla provedena ve tvaru kužele. Krytinou dymníkových stříšek byl zpravidla dřevěný šindel (MaČe, doplněno).

Komín a tahové komíny

Zařízení k odvádění kouře při topení. Rozšíření probíhalo v souvislosti se zaváděním černých kuchyní. Široké zděné komíny se vyskytovaly ve středověkých hradech, klášterech a v gotických měšťanských domech. O urychlené zavádění zděných komínů u vesnických domů usilovala z protipožárních důvodů od konce 16. století vrchnost i statní aparát. Opětovně vydávaná nařízení byla však jen pozvolna respektována. V Čechách, na západní, střední a jihovýchodní Moravě se zděné komíny rozšířily o několik desítek let dříve než v karpatské oblasti našeho území, kde dlouho přežívaly staré dymníky.

Rozdíl mezi tahovým komínem a dymníkem spočívá v rozdílném materiálovém řešení i funkčním provedení. Dymníkové těleso ve tvaru komolého jehlanu je v dolní části do široka otevřené, založené na přirozeném odtahu kouřových zplodin. Vlastní dymník je zpravidla ještě dřevohliněný, provedený roubenou nebo hrázděnou technikou v kombinaci s hliněnou mazaninou. Tahový komín je již charakterizován úzkým hranolovým tvarem, v dolní části je zcela uzavřený a svedený až k podlaze. Vlastní těleso je vyzděné z kamene nebo cihel. Zcela běžné jsou rovněž přechodné varianty řešení, jako například široká a dole otvevřená zděná tělesa nebo dodatečně zazděná dymníková ústí. Komínů se využívalo i při uzení masa. Významné místo měl v lidových obyčejích (svatba, masopust aj.) (V. Frolec, str. 94/kráceno, upraveno).

Komín signalizuje obytnou stavbu, tj. dům, případně obytný prostor v rámci domu. Starší objekty mají zpravidla jedno komínové těleso, mladší dva (vytápění přední i zadní části domu) nebo více. Časté je přitom spojení průduchů v podkrovním prostoru, kdy nad střešní rovinu již vystupuje pouze jedno těleso. Oproti domům s charakteristickým umístěním komínového tělesa ve střední části dispozici se můžeme setkat i s umístěním na průčelí, prozrazující zpravidla hospodářskou stavbu s topeništěm, zpravidla sušárnu ovoce (České Středohoří) nebo chmele (Žatecko) (MaČe/doplněno)

Lezák

Zděný komín trychtýřového tvaru o větším průřezu. Budoval se v černé kuchyni nad otevřeným ohništěm. V rolnických domech se lezáku také často využívalo k uzení masa (V. Frolec, str. 114).

Komínové hlavice

Součástí zděných komínů byly různě řešené komínové hlavice, které jsou dílem venkovských zedníků vycházejících převážně z barokních předloh na panských a měšťanských budovách. Komínové hlavice vznikaly převážně v 19. a počátkem 20. století. Bývají zakončeny

pyramidálním záklopem
valenou, výjimečně i křížovou klenbičkou

Vršek hlavice často ukončuje kříž, hřib, kužel, hrot, stanová stříška, kamenná soška apod. (V. Frolec, str. 94/kráceno, změnen slovosled, přesunuto z hesla komín, doplněna soška z hesla bubák).

Komínová hlavice zamezuje pronikání sněhu a dešťové vody do průduchu . Zároveň však snižuje snadný odvod spalin do exteriéru, čímž zhoršuje komínový tah. Záklopové hlavice jsou otveřené pouze shora, zatímco klenbičkové jsou otveřené do bočních stran. V závislosti na převládajícím směru povětrnosti mohou být otevřeny do všech čtyřech stran nebo jen do dvou protilehlých stran. Vedle hlavice jsou zděná komínová tělesa často ukončena jednoduchou římsou (MaČe/doplněno).

Bubák /nářečně, Pojizeří

Kamenná soška na vrcholu komína (Vařeka, str. 22).

Kominář

Zedník stavějící komíny. Významný podíl na výstavbě komínů ve městech měli italští zednící, kteří odcházeli z domova na sever i na východ (např. v roce 1577 je doložena jejich přítomnost v Praze). Tvary komínů, které zavedli, se později uplatnily i na vesnicích (V. Frolec, str. 94/kráceno).

Kominík

Čistič, vymetač komínů. Kamna a pece vymetali chlapci (v severovýchodní Čechách zvaní „vymetálci“), kteří chodili po domech, spali na pecích, pece také vymazávali (při vymetání i vymazání bylo třeba do pece vlézt) (V. Frolec, str. 94-95).

Poznámky a citace k příspěvku:

FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). SNTL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.

Literatura a odkazy k tématu:

Chimney. In: Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. Wikimedia Foundation 2001–, [cit. 2024-4-27]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Chimney