Architektura

(z reč. architekton = původně tesař, později stavitel)

Stavitelské umění, které vytváří díla, jejichž hmotou, opracováním, tvarem, prostorem, barvou a světlem má být dosaženo nejen požadovaného praktického účelu, nýbrž i uměleckého odrazu ideové náplně společenského světa. V užším smyslu znamená architektura i každou jednotlivou stavbu jevící architektonický záměr (lit. 016: V. Frolec, str. 18).

Mezi základní požadavky architektury, formulované ostatně již římským architektem, inženýrem a teoretikem architektury Vitruviem (autor díla Deset knih o architektuře) patří:

• firmitas (pevnost, tj. konstrukční cíl)
• utilitas (užitečnost, tj. praktický cíl)
• venustas (krása, líbeznost, tj. estetický cíl).

Někdy je pod pojem architektura zařazeno rovněž územní plánování a urbanismus, zahradní architektura či návrh interiéru budov (doplněno, MaČe).

Lidová architektura

I mezi lidovou architekturou nalezneme sídla nebo stavby, jimž se dostalo vyjímečné postavení ve formě zařazení na Seznam světového dědictví UNESCO.
Holašovice, okres České Budějovice, Foto: © MaČe

Soubor stavebních projevů nebo jednotlivé stavební objekty, vytvořené lidovými staviteli v duchu představ, názorů, potřeb, požadavků a tradic lidu. Vedle mimoestetických (zvláště účelových) funkcí je u nich zřejmý také estetický záměr. Charakteristickým rysem lidové architektury je použití místního stavebního materiálu a od 18. a 19. století regionální zvláštnosti, spočívající hlavně v architektonických a výtvarných detailech, zformovaných a udržovaných tradicí. Jejich řazením vznikají nepředvídatelné celky, které se novým opakováním a sestavováním obměňují a vytvářejí pestrou mozaiku lidové architektury.

Není rozhodující, zda na počátku stál prvek vzniklý ze starých lidových představ nebo inspirovaný, popř. přejatý z jiného prostředí. V lidové architektuře se setkávají prvky individuální povahy s projevy kolektivního charakteru. Obojí podléhalo širšímu přijetí kolektivem, při němž moment převzetí byl závislý na sociální skupině akceptující jen to, co pro ni bylo vhodné a odpovídalo jejím zkušenostem, vkusu a tradicím. Základním předpokladem, který rozhodoval o výsledku tvůrčího procesu, byl dostatek umělecké invence a vkusu u tvůrců a nositelů uměleckých tradic (lit. 016: V. Frolec, str. 114/upraven slovosled).

Slohová architektura

Doplnit, včetně vlivů slohové architektury na architekturu lidovou

Literatura a odkazy k tématu:

FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). SNTL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.