Krov a typy krovů, krovové soustavy a související terminologie
Základní typy krovových soustav u historických krovů.
Krov
/ lidově vazby, na Slánsku ve významu krokev
Nosná konstrukce střechy. V našem lidovém stavitelství se rozlišují dva základní typy krovu, a to
krov s hřebenovou vaznicí
krov krokvový
Krokvový krov je tvořený určitým počtem proti sobě vzepřených a nahoře do sebe začepovaných trámů, tzv. krokví. Je typologicky mladší a technicky vyspělejší oproti krovu s hřebenovou vaznicí. Krov krokvový se mohl uplatnit u domů s pevnou konstrukcí stěn (např. v Karpatech), zatímco starší konstrukce krovu s hřebenovou vaznicí se spíše dochovala v jižních krajích u staveb s lehčí konstrukcí stěn. V rámci zvyků při stavbě a užívání domu je krovu přikládán důležitý význam. (J. Vařeka, str. 105-106/poslední věta přesunuta na odkazovanou stránku).
Vazba krovu
Plná vazba
Obsahuje nejen nesené části krovu (tj. krokve, hambálky, později vaznice), nýbrž i nesoucí (sloupky, pásky, vazné trámy) (J. Vařeka, str. 163/).
Jalová, prázdná vazba
Prázdné vazby jsou příčné rámy vztyčené mezi plnými vazbami, ale tvořené jen nesenými částmi krovu (tj. krokvemi, hambálky a krátčaty). Dále se v prázdných vazbách ještě uplatňují příslušné úseky vaznic, probíhajících ve směru kolmém na jejich rovinu. Osová vzdálenost vazeb bývá zpravidla 80-100 cm, přičemž mezi plnými vazbami jsou umístěny cca 3-4 vazby prázdné. Plné vazby jsou nadto doplněny o sloupky, příčné ztužení a vazný trám (J. Vařeka, str. 175/upraveno, doplněno).
Je tvořena nesenými částmi krovu, tj. krokvemi, hambálky a vaznicemi. Páry krokví jsou uloženy v normální vzdálenosti (80 až 100 cm) mezi plnými vazbami (J. Vařeka, str. 175).
Zavětrování krovu
Ondřejský kříž
Zkřížené trámy v konstrukci krovu nebo hrázděné stěny
Dvě zkřížená břevna ve tvaru X, používaná jako:
1. Konstrukční prvek v krovu;
2. Ozdobný a konstrukční prvek v poli hrázděné stěny (má význam i pro chronologii). Ondřejské kříže byly typické především pro hrázděné městské domy severočeských panství Frýdlant a Liberec (J. Vařeka, str. 145/kráceno).
Sochový krov
Je zpravidla tvořen dvěma sochami (rozvidlenými sloupy) umístěnými z vnější strany u kratších (štítových) stěn stavby, na nichž spočívá slémě tvořící hřeben střechy. U sochového krovu se tíha střechy přenáší přes slémě na sochy, a tím se odlehčuje stěnám stavby. Rozměrnější budovy nebo stavby s valbovou střechou mají sochy postaveny uvnitř. Sochový krov se používal hlavně u staveb s menší nosností stěny (pletené, hliněné).
Sochový krov je doložen v evropském stavitelství od neolitu, v historické době byl příznačný zvláště pro území osídlená Slovany. Archaické formy sochového krovu se dochovaly na jižním Slovensku a v Maďarsku. Vyskytovaly se také v ostatních zemí střední Evropy. Typologicky je sochovému krovu blízká tzv. oblouková socha (cruck-roof), známá např. z Anglie a východní oblastí Černé Hory (střešní konstrukci tvoří dva páry soch, jejichž konce jsou nahoře prohnuty a vzájemným spojením vytvářejí oblouk, na němž je usazeno slémě) (V. Frolec, str. 204).
Polosochový krov
Krov s hřebenovou vaznicí, nesený sloupky s pásky nebo polosochami, které jsou zapuštěny do vazných trámů. Byl rozšířen ještě v 19. století v Opavském Slezsku, na Mikulovsku, Znojemsku a v širší oblasti jihozápadních Čech (krov na vosla). V české ikonografii je polosochový krov doložen už ze 14. a 15. století, a to obvykle u střechy chléva při zobrazení narození Páně. Ostatně tento způsob znázornění konstrukce střechy betlémského chléva se ve středověkém evropském umění často opakuje (J. Vařeka, str. 172/změněn slovosled, kráceno).
Nůžkový krov
Krov s hřebenovou vaznicí, nesenou páry zkřížených krokví, které vytvářejí pod střešním hřebenem hnízda (vidlice), do nichž je položena hřebenová vaznice (slemeno). Pod zkřížením bývají krokve zpravidla zpevněny hambálky, dole se opírají o stropnice. Název podle tvaru polootevřených nůžek. Krytinu nesou lemězy. Starý typ střešní konstrukce geneticky související se sochovou konstrukcí krovu. Nůžkový krov byl ještě v 19. století rozšířen také v úzkém pásu jihomoravského pohraničí na Znojemsku a na Mikulovsku a ve Slezsku v oblasti Opavska a Hlučínska. V Čechách se nůžkový krov objevuje i v mladší vrstvě vaznicových krovů kolem roku 1900. V etnografické literatuře se chybně nazývá kleštinový krov (J. Vařeka, str. 134/kráceno).
Zavěšený krov, přeneseně zavěšená střecha
Je zavěšena na hřebenové vaznici krovu (na rozdíl od krokvového krovu, který se opírá o domové zdi) (J. Vařeka, str. 264/přejmenován na zavěšený krov místo zavěšená střecha).
Hambalkový krov, hambálková soustava
Páry krokví zpevňuje v horní třetině jejich výšky kratší vodorovný trámec (resp. trámek) zv. hambálek. Hambálkem byla zdokonalena jednoduchá krokvová soustava. Přibližně od konce středověku nejpoužívanější konstrukce krovu na lidových stavbách (Vařeka, str. 60/).
Stolicový krov, stojatá tesařská stolice
Stojatou stolicí rozumíme svislou rámovou konstrukci, orientovanou rovnoběžně s hřebenem střechy. Konstrukce sestává ze sloupků, vaznice a ztužení rámových polí v jejich rovině (zpravidla pomocí diagonálně orientovaných vzpěr). Vzniklý rovinný rám podpírá středy hambalků, o jejichž zhlaví se opírají krokve. Obecně rozšířená konstrukce, uplatňující se lidovém stavitelství zhruba od pozdního feudalismu. Mladší variantu představuje dvojitá stolice stojatá, u které dva rovinné rámy podpírají konce hambalků (J. Vařeka, str. 77/dopllněno o text kurzívou).
Stolice, krovová stolice
Nosná část krovu tvořená podélnou rámovou konstrukcí orientovanou rovnoběžně s hřebenem střechy. Stolice se kladou ve vzdálenostech asi 5 m, přičemž tento rozměr odráží jak možnou délku hambalků tak nejčastější rozpětí krovu (dle vzdálenosti obvodových zdí, resp. šířky stavby, zvětšené o přesah nad zápražím). Ve vesnickém prostředí se u hambalkových soustav uplatila především jednoduchá nebo dvojitá stolice stojatá a dvojitá stolice ležatá (J. Vařeka, str. 213/upraveno celé heslo).
Dvojitá stojatá tesařská stolice
Představuje mladší variantu stojaté stolice, u které jsou namísto jednoho podélného rámu vztyčeny dva rámy podpírající konce hambalků. Oproti jednoduché stojaté stolici tedy neprobíhají pod hřebenem střechy, ale po obou jeho stranách zhruba v jedné třetině délky vazných trámů. Sloupky stojatých stolic (tj. podélných rámů) stojí přímo na stropních trámech (totožných s trámy vaznými) nebo mohou být zapuštěny do prahového trámu. U větších staveb bývají sloupky v příčném směru ještě zajištěny bočními vzpěrami. Vztyčení dvou stolic namísto jedné sebou přináší zvýšení únosnosti krovu a snížení deformací (průhybu) krokví, což bylo obzvláště důležité v období přechodu na těžkou a nespalnou krytinu (pálené tašky). Dvojitá stolice stojatá je obecně rozšířena hlavně u zděných staveb především z 18. a 19. století a do lidové architektury místy pronikla patrně dříve než vývojově asi starší a technicky náročnější dvojitá stolice ležatá (J. Vařeka, str. 51-52,77/kráceno, upraveno, doplněno).
Konstrukci krovu tvoří opět dva podélné rámy ze sloupků, vaznic a podélného ztužení, které jsou umístěny pod konci hambalků. Oproti stojaté stolici jsou však u ležaté stolice rámy umístěny šikmo pod krokvemi, se kterými jsou téměř rovnoběžné. V příčném směru mají tyto krovy u plných vazeb charakteristický lichoběžníkový tvar. Nejstarší známé doklady jsou (dle literatury) ze 17. století (J. Vařeka, str. 51-52/kráceno, upraveno, doplněno).
Ránkova soustava
Hambálková soustava krovu zdokonalená ve 2. čtvrtině 19. století M. Ránkem čepováním krokví do vodorovných trámů (prahů) nad pozednicí (J. Vařeka, str. 106/použito z hesla krov hambálkový, krokvový, vaznicový).
Vaznicový krov
Krokve nesou vaznice orientované rovnoběžně s hřebenem střechy. Vaznicový krov sahá ze Skandinávie až po Polesí (historická oblast na severozápadě Ukrajiny a na jihu Běloruska), je rozšířen v alpské oblasti a částečně i ve Středomoří (krov s hřebenovou vaznicí) (J. Vařeka, str. 245/).
Věšadlový krov, věšadlo, věšák
Nosná konstrukce krovu vynášející vazné trámy pomocí středově umístěných sloupků – věšáků, které jsou vzepřeny symetricky umístěnými vzpěrami. V závislosti na počtu věšáků v plné vazbě rozeznáváme jednoduché nebo dvojité věšadlo, u kterého jsou mezi věšáky použity vodorovné rozpěry. Konstrukce věšadla se užívá při zastřešení volných prostorů velkého rozpětí (kostelní lodě atd.), které z dispozičních nebo statických důvodů neumožňují podepření ve střední části. Důvodem může být vizuální uplatnění konstrukce krovu přímo z interiéru nebo požadavek nepřitěžovat konstrukce kleneb od průhybu vazných trámů atd. (MaČe/původní heslo zcela přepracováno a rozšířeno).
Autoři hesel z publikace Lidová architektura. Encyklopedie © Václav Frolec, Josef Vařeka