Střecha

Stavební konstrukce uzavírající shora budovu a chránící ji před nepříznivými povětrnostními vlivy. Skládá se z vlastní konstrukce krovu a střešního pláště s krytinou. Podle tvaru rozeznáváme v lidovém stavitelství nejčastější střechy

• sedlové („ do štíta “)
• valbové („ do kopy “).

Dále pak střechy:

• polovalbové
• pultové
• mansardové (podlomené)
• stanové
• polygonální střechy

Podle sklonu dělíme obecně střechy na

• ploché (rovné, úhel minimální pouze pro odvedení dešťové vody a tajícího sněhu)
• šikmé (úhel do 45 °)
• strmé (úhel nad 45 °).

V odborné literatuře věnované historickým stavbám se pod střechou plochou rozumí střecha velmi nízkého sklonu, nazývaná též vlašská podle jejího původu. Se vztyčením střechy souvisí řada zvyků a pověr. (lit. 016: V. Frolec, str. 215-216/upraveno dělení střech podle sklonu).

Okap

též

Vodkap

/ nářečně, Českomoravská vrchovina

1. Nejnižší okraj střechy;

2. Podlomenice, šindelová stříška nad průčelními okny přízemku (Turnovsko);

3. Žlab odvádějící vodu pod okapem střechy (lit. 016: J. Vařeka, str. 139/kráceno).

Okapní žlab

Žlab u okapu, tj. nejnižšího okraje střechy. Dříve dřevěný, později plechový (především pozinkovaný) na okapní háky dřevěné a později kovové. Starší střechy, kryté došky nebo šindeli, byly zcela bez okapu. Přesah střechy přes půdorysný obvod domu byl podstatně větší a tudíž voda nezatékala k základům při vhodném spádování terénu od objektu. / dolněno, MaČe

doplnit: námětek

Rýna

/ lidově, z němčiny

Okapová roura; viz také žlab (lit. 016: J. Vařeka, str. 188).

Úžlabí

Šikmý nebo vodorovný styk dvou střešních ploch (lit. 016: J. Vařeka, str. 239).

Sanktusník

Zvonová věžička nad lodí nebo presbytářem kostela či kaple, zpravidla čtverového půdorysu, oplechovaná a ukončená vysokým jehlancem. / doplněné heslo, MaČe

Splávek

1. Jedna až dvě poslední řady krytiny u okapu;

2. Okapová stříška na římsovém profilu;

3. Šikmá ploška umožňující odtok dešťové vody (lit. 016: J. Vařeka, str. 207).

Zástinek

/ nářečně, Čechy

Přesah střechy u zadní delší domové stěny (lit. 016: J. Vařeka, str. 263).

Svisla, svislo, svisle

/ nářečně, Čechy, Morava

též

Příbedří

/ nářečně

1. Výraz pro jednoduchý štít, vyplněný svisle kladenými prkny. Na západní Moravě se jednoduchý dřevěný štít nazývá „ příbedří “ (Třebíčsko, Velkomeziříčsko). Tento název připomíná „ bedro “ pro jihočeskou lomenici.

2. Obdobné výrazy „ svislice “ ve středním Polabí a „ do svisle “ na Hané označují valbu (na Hané „ do svisle “ značí také prostor pod valbou uvnitř stodoly, kde patrně stály sloupy sochové konstrukce).

3. Na Valašsku a jinde také první pár krokví (lit. 016: J. Vařeka, str. 219).

Ostřešnice

Prkno (někde vyřezávané), které překrývá vyčnívající zhlaví střešních latí, popř. kryje spáru mezi přesahem střechy a štítem (ostřešnici je zapotřebí odlišovat od okřídlí). Někde přechází ostřešnice v rohatiny (např. na Manětínsku se přesahující konce ostřešnice vyřezávaly do stylizované hlavy zvířete apod.) (lit. 016: J. Vařeka, str. 147).

Přídašek

/ nářečně, Těšínské Slezsko

1. Střecha prodloužená nad ochozem chalupy. V těšínských Beskydech a jinde býval přidašek někdy tak široký, že část střechy, která byla blíže ke svahu, se dotýkala země.

2. Podlomení (lit. 016: V. Frolec, str. 179).

Okapová stříška

Obecný název pro stříšku u okapu. Specifickou formou okapové stříšky v lidovém stavitelství je podlomenice (lit. 016: J. Vařeka, str. 139).

Oplechování

Krytí vodorovných ploch střechy, případně též ploch šikmých (např. ramene štítu), nebo prostupů střešních rovinou. Oplechování je zpravidla provedeno pomocí pásů z mědi nebo jiného vhodného materiálu, případně spojeného pomocí stojatých a ležatých drážek. Může být opatřeno povrchovým nátěrem, nejčastěji červeným nebo hnědým. Je důležitým stavebním detailem z hlediska rizika možného zatékání kolem prostupu střešní rovinou (komínové těleso) nebo jiného (střešní okna). Důraz je kladem především na kvalitní řemeslné provedení. (MaČe).

Literatura a odkazy k tématu:

FROLEC, Václav, VAŘEKA, Josef. Lidová architektura (Encyklopedie). SNTL a ALFA, L 17-U3-VI-31f/2145 1. vydání, Praha 1983.